Also das hätte ich auch nicht gedacht, dass die tschechische Sprache sooo viele einsilbige Wörter zur Verfügung stellt, dass man mit ihnen eine ganze Geschichte erzählen kann. Die Geschichte, die ich als erstes gefunden habe, fängt so an:
Žil prý kdys muž Jan, spíš hoch, tak byl mlád. Měl rád svět, v něm lid, luh, les a vše kol. On si však přál též mít rád tu z žen, co je jak sen či květ, jak zář hvězd.
O dost dál, kde svět má snad svůj kraj, byl hvozd pln skal, v nichž hrad, co za tmu mlh se kryl. Tam pro flirt chtěl mít zlý pán jak ďas, tu, o níž si Jan řek:…
Diese romantische Geschichte geht auf Minimax.cz in diesem einsilbigen Stil weiter. Einem Kommentator fiel dort auf, dass doch nicht alle Wörter einsilbig sind, es sind zweisilbige Wörter wie ale und ani reingerutscht.
Einige Wörter in diesem Text werden normalerweise nur noch in der Lyrik verwendet und heute durch zweisilbigen ersetzt. In dem kurzen Abschnitt oben sind es diese:
kdys → kdysi (dt. damals)
kol → kolem (dt. herum)
též → téže/také (dt. auch)
pln → plný (dt. voll)
řek → řekl (dt. sagte)
Die bekannteste einsilbige Geschichte ist von Jan Werich und trägt den Titel: “Chlap, děd, vnuk, pes a hrob”:
Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu, a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť, když měl hlad.
Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál a nad vším jas.
Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.
Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud.
Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel.
Jde, až zří plot, a na něm čte: Je tu zlý pes!
“Zlý pes; -a to se mám bát? To snad ne!” a just tam šel krást.
Leč pes tam byl. A zlý! A jak! Jak ďas!
Jen se chlap vkrad, už tu byl pes a vyl. Pán sic spal, leč pes vyl a řval čím dál tím víc, až pán vstal a vzal si zbraň.
“Vem si ho! Drž ho! Jen mu dej!!”
Křik, sběh a ryk, chlap chce pryč, je tu však pes i pán, je to už kmet, a řve: “Já ti dám u nás krást!” A kmet se rve jak kdys, když byl mlád.
Leč chlap je mlád dnes a dnes má víc sil! Kmet už je mdlý, chlap na něj klek a chce ho bít, když tu zlý pes se zved a chňap! Chlap má prst pryč. Než pes spolk prst, než kmet se vzmoh, chlap skrz sklep jde ven. Tam, co je vchod, je schod a u něj hůl, spíš kyj. Kmet se chtěl prát, leč kyj je kyj, a chlap bil ze všech sil, až kmet pad.
Pes rval dál. Rval dlaň i pěst a teď chce rvát chřtán. Chlap, pot a krev, má spěch. Děd sic pad, leč teď zas na dvůr vběh vnuk, spíš hoch než muž, a chce znát: “Kdo tu chtěl krást a kde je náš děd?”
To už chlap byl přes dvůr, tam, co je stáj.
A přes plot kůň, a na něm chlap. Vnuk sáh níž, než je bok, tam, co měl kolt, a jak stisk, kolt štěk BENG! BENG!
Chlap jek a kůň se vzpjal; leč jde zas dál.
Děd vstal, je živ a zdráv, jen chlap je pryč a s ním i kůň. Vtom vnuk křik: “Hleď!”, a jak to řek, tam, co je brod, kůň stál, pak se hnal dál, zas stál, pak pad. Chlap je pod ním. Teď však se zved a dal se v běh, tam, co je hvozd. Chce se v něm skrýt.
“Jen ho nech,” řek děd. ” Kdo zná líp kraj? Kdo z nás tu rost? Teď bych chtěl lok, jak pes chce kost.”
Vnuk mu dal džin.
“Vem psa a pojď,” řek děd a mlask. “Dej si též hlt.” Vnuk písk na psa a šli.
Chlap si sed pod strom. Kůň mu zdech, pes si vzal prst a ten kolt, co po něm šleh jak blesk, mu z plic vzal dech i krev. Chtěl by jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má strach.
Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví, že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam, kde je svět a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt!
… Ne, teď ne! Chce se mi spát, je noc a den a noc. Pak jsem zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ… živ líp…
Pes štěk.
A po něm hned hlas: “Rek čul krev! Bež za ním!” • “Kam štve?” křik hoch. • “Tam za ten dub!”
A tam ten chlap byl. Pes nad ním stál, pak hoch, pak kmet.
“To je on,” řek kmet a vzdech: “Tys mu dal..” • “Proč u nás krad?” • “Co když měl hlad, co když chtěl jíst?” • “Ten znal jen pít, ten vrah.” • “On ví už svý, tak nač ten hněv? Pojď.” • “Co s ním?” • “Už nic.”
Ko Nec
Quelle